Ein Beitrag von Jan M. Tomeš

J A K  P Ř I Š L I  Č E Š I  D O  Z E L O V A

Jan M. Tomeš

Po nešťastné bitvě bělohorské 8. listopadu roku 1620 čeští protestanté nuceni byli odcházeti do vyhnanství. Počítáme dvojí vyhnanství Jednoty bratrské z Čech a Moravy. Když po válce šmalkaldské nastaly Jednotě bratrské poměry velice neutěšené, jedna část její kroky své obrátila v létech 1547-1548 do vyhnanství, hlavní stěhování se českých evangelíků nastalo však po pohromě bělohorské, prvně v letech 1627-1628. Jedni šli z donucení, druzí dobrovolně. Chopili se hole poutnické, poněvadž své náboženské přesvědčení a vyznání sobě více a výše cenili, než prospěch, jehož by se jim bylo ve vlasti dostalo, za cenu zřeknutí se vyznání svého. První vystěhovalci Jednoty bratrské splynuli dle všeho s evangelíky reformovanými v Polsku a také sněmeckými evangelíky v německých zemích. Teprve vystěhovalci pro víru v první polovici 18. století založili samostatné kolonie české, ve kterých delší dobu udrželi vyznání Bratří českých. Později spojili se s vyznáním evangelicko-reformovaným, ale národnost částečně zachovali si po dnešní dobu. Hlavní osady založené Čechy ve Slezsku jsou následující: u Střelína v letech 1749-1764 založeny Husinec, Poděbrady – Dolní, Horní a Střední; u Bralína v témž čase založeny Bedřichův (Velký) Tábor, Čermín a Malý Tábor; u Opolí pak v letech 1752-1832 založeny Bedřichův Hradec, Petrův Hradec, Lubín a Vilémův Hradec. Z osad Velký Tábor, Malý Tábor a Čermín založena byla v roku 1802 kolonie Zelov v Polsku.

Dle nejstarších záznamů v jazyce českém, osazení Zelova stalo se tímto způsobem: Dne 15. listopadu 1802 procházel Čermínem pan Alexander Petrozelin de Korwin, který byl tamnějším rychtářem Václavem Pytlíčkem požádán na obecní úřad, kdež byli shromážděni někteří osadníci z Čermína a Tábora, kteří vyjádřili touhu zakoupiti velkostatek v Polsku. Po společném dohodnutí mezi sebou, osadníci uzavřeli s jmenovaným A. Petrozelinem smlouvu v Čermíně dne 20. listopadu roku 1802, kterou on byl zplnomocněn, jejich jménem jednati ve  věci koupě velkostatku Zelov v Polsku od pana Josefa Swidziňského. Poněvadž A. Petrozelin byl vyznání reformovaného a přál si míti podíl v Zelově, jako náhradu za prostřednictví v koupi, zavázali se kupující uděliti mu místo v obci v ceně sedmset padesát tolarů, volné ode všech daní, kromě daní královských. Ke smlouvě této přistoupili ještě někteří kolonisté z Bachovic, Erdmansdorfu, Sofienthalu, Husince a Prostředních Poděbrad.

Příjmení kolonistů, podepsaných na smlouvě, vyskytují se následující:

Matys, Kulhánek, Jelínek, Kořínek, Bureš, Němeček, Hejtmánek, Pospíšil, Poláček, Sláma, Provazník, Mundil, Vacek, Vrána, Šára, Jersák, Stehlík, Martinec, Novák, Stříbrný atd.

Dne 21. prosince 1802 uzavřena byla kupní smlouva v Zelově, dle níž velkostatek Zelov s rolemi, lesy, loukami, stavbami panskými i vesnickými i se všemi příslušnými právy přechází v majetek kupujících a sice za sumu 25 666 2/3 tolarů pruských, čili zlatých polských 154 000. Obn s ten vyplacen musel býti z polovice zlatem, ostatní pruskými tolary a polskými zlatými. Poddaní lidé ze Zelova byli přesídleni na jiné velkostatky pana Swidziňského, ale všechno na podzim zaseté obilí na polích zelovských, měli právo skliditi bez jakékoliv náhrady z jejich strany. Dne 20. června roku 1803, vyplacena byla poslední částka dluhu za Zelov. V ten den, sešli se sousedé v pivovaře, kdež kvůli předejití nepořádkům, vybrali ze sebe tří starších, do té doby, než obdrží pravého rychtáře. Staršími byli zvoleni Matěj Lukášek z obce Lubinské, Fridrich Provazník z Tábora a Jan Veselovský z Bachovic. Dne 1. dubna roku 1803 odbyl se první křest od přibytí Bratří českých (neboť tak se sami jmenovali) do Zelova. Nemajíce vlastního duchovního, obraceli se se křty a oddavkami ke kněžím římsko-katolickým v blízkosti se nalézajícím. K vysluhování Večeře Páně a k vykonání konfirmace, přijížděli k nim  uchovní jejich vyznání ze Slezska, jak se to vidí z církevních matrik obce Zelova. V lednu a únoru roku 1808 nacházíme poznámky o vykonaných služebnostech skrze Jakoba Stettiniusa, faráře v Bedřichově Hradci a administrátora v Táboře. Další návštěvy jsou zaznamenány až v červenci roku 1811, kdy konfimace mládeže zelovské konána byla skrze Tomáše Kovatsche, faráře církve evangelické reformované v Táboře. Tentýž navštívil Zelov ještě v prosinci 1814. Od roku 1817 sloužil církvi zelovské první vlastní farář Jan Fabry, až do své smrti. O jeho pohřbu je zaznamenáno toto: Roku 1819 dne 26. února pohřben jest dvojíctihodný pán Jan Fabry, duchovní pastýř církve zdejší, kterýžto dne 24. t.m. na souchotiny dokonal a věk svůj přivedl asi okolo 70ti let. Nebylo tu přítomného kněze, až právě při hrobě kněz z Lobudic, místo požádaného pana probošta z Bučku, poděkování učinil.

Po faráři Janu Fabrym, duchovním od listopadu 1819, byl farář Alexander Glowacki, poslaný do Zelova Karlem Diehlem, generálním seniorem a superintendentem sborů evangelických reformovaných v Království polském. Za dob faráře Glowackého vystaven a posvěcen byl chrám Páně. Se stavbou započato 12. července roku 1821 a účelu svému odevzdán dne 3. července roku 1825. Peněžní prostředky na stavbu chrámu Páně sbírali tehdejší starší sboru zároveň s učitelem zelovským v osadách výše jmenovaných na Střelínsku, Bralínsku a Opolsku. Rovněž za sbírkami chodili po zemích Krakovské, Sandoměřské a jiných, kde se nacházely sbory vyznání evangelického. František Světnička odebral se až do Čech a na Moravu za tímtéž účelem. V roce 1830 ukončená byla stavba fary. Do té doby faráři bydleli v domě určeném pro školu. V druhé polovině toho domu konala se nedělní shromáždění a vyučování mládeže. Farářem Glowackim počínaje, služebnosti chrámové a zápisy matrikální vedeny byly v jazyku polském. Tento farář sloužil sboru zelovskému od roku 1819 do 1830, načež na žádost staršovstva byl odvolán a nastoupil farář Jan Moses, který pracoval zde do své smrti. Po čtyřicet let sloužil zdejším Čechům v jazyce polském. Lidé mluvili s ním česky, on odpovídal polsky. Že mu to bylo přehlíženo, dá se vysvětliti autoritou, které se těšil. Dalšími duchovními pastýři zelovského sboru reformovaného byli: Hugo Šikora z Pruského Slezska v letech 1871-1887, Adolf Szefer 1887-1890, Bedřich Jelen jako administrátor 1890-1895, Adolf Garszynski 1895-1899, Stefan Skierski 1901-1908, Bohumil Radechovský 1909-1919, Tomasz Tosio 1919, Vilém Fibich 1921-1930, Otton Piasecki 1930-1934.

Češi přišli do Zelova jako rolníci, soukeníci a pláteníci a těmto svým povoláním zůstali vcelku věrni. Nedobré věci způsobil v Zelově alkohol. Mnozí sedláci propili své majetky v hospodách. Duchovní správcové nebyli vždycky dobrými pastýři duší lidských. Jak mnoho záleží na vůdci sboru viděli jsme v letech 1909-1919, když následkem církevní kázně a příkladné pastýřské péče sbor vynikal mravností a duchovním životem nad ostatní doby své existence. V druhé polovici 19. století vnikli do Zelova baptisté, kteří sice přičinili se o zduchovnění života i v církvi reformované, ale na druhé straně vznik nové církve způsobil napětí v obci. Totéž možno říci o denominaci svobodně-reformované. Podle sčítání lidu z roku 1931 celá obec (gmina) zelovská čítá 9 454 obyvatel, k církvi evangelické reformované patří 3 350 členů, k baptistické 400.

(Psáno v roce 1933)